Taktika pod lupou

Druhá půlka dvorce

Při zápase chceme takticky i psychicky dostat soupeře dolů, „na kolena“. Sebrat mu jeho zbraně, narušit jeho přirozený herní projev, porazit ho. Potřebujeme využít, co je v nás nejlepší, co nejvíce umíme, co nám právě funguje, čím získáváme body. Pokud umíme rozpoznat, za jakých podmínek jsme silní my, kdy soupeř, určit proč se přestává dařit, dokážeme nastavit správnou taktiku. Zápas nezačíná prvním podáním, ale v okamžiku, kdy se na něj začínáme soustředit a připravovat. Taktická příprava vychází z analýzy hry i vzorců chování soupeře v různých herních situacích a přestávkách mezi body. Kromě toho hráč musí analyzovat hru soupeře i v průběhu zápasu a taktiku hry přizpůsobovat. Hráč by měl být proto veden k tomu, aby se naučil „hrát druhou stranu dvorce“., tzn. číst soupeře po všech stránkách - technické, taktické, kondiční i psychické. Umět se vcítit do soupeře, být empatický. Jestliže to neumí, pak mohou skvěle připravené technické zbraně soustavně narážet na neočekávaný odpor a koncept hry se hroutí. Hráč tak dostává sám sebe pod tlak, protože neví, co hrát. Chce prorazit pouze vlastními zbraněmi, nezávisle na soupeři. Ale i na úrovni profesionálního tenisu v průměru kolem 60% bodů se získává nevynucenými chybami soupeře, nikoli vlastním přičiněním. Pouze útoční hráči z absolutní špičky, jako jsou Roger Federer, Stan Wawrinka, Andy Murray, Serena Williamsová či Petra Kvitová nezískávají díky soupeři více bodů než vlastním útokem. Ale i oni jenom těsně. V následující tabulce uvádíme příklady pro hráče s velmi odlišnými herními styly. % ukazují podíl soupeřů na zisku jejich bodů.

Analýzu soupeře přitom není možné udělat na základě pouhého sledování zápasů. I v řadě jiných sportů je zcela obvyklé, že se analyzují soupeři z videozáznamů, aby bylo možné vytvářet detailní statistiky a rozbory z nejrůznějších pohledů a aspektů hry. Tenis není výjimkou. Pouhým sledováním se není možné dostat soupeři pod kůži a zjistit o něm i to, co sám neví. To samé ale platí i o analýze vlastní hry. Je třeba analyzovat tenisový zápas z videa.

Taktika a přestávky

Z hodiny zápasu se hraje v průměru 7 minut. V podstatě si všichni těchto pár minut věcně i emocionálně pamatují. Co se děje v té velké části 53 minut času nehraní, vnímá a pamatuje si jen málokdo. Přitom je doba nehraní – přestávek – nesmírně důležitá. Přestávky je možné velmi produktivně využívat a získávat tak další výhodu nad soupeřem. Během přestávky je čas na mentální relaxaci, fyzický odpočinek a na taktickou přípravu. Je to stejně důležitý čas, jako čas kdy se hraje, možná i důležitější. Rozdíly mezi hráči jsou totiž malé a kdo je, po užitečně využité přestávce, lépe připraven na další bod, má výhodu. Přestávek je skutečně dost. Je to čas mezi jednotlivými body, čas mezi gemy, sety, při zdravotním ošetření. Při dešti, přerušení pro tmu, pozdní čas, z technických důvodů, při rušení diváků. Čas před, i po zápase. Je ho stále dost na to, aby hráči se sebou mohli udělat spoustu pozitivního. Když vědí, že čas mají a ví, co s ním dělat. Málokdo to umí zcela přirozeně a sám o sobě, a proto je třeba se na využívání přestávek systematicky připravovat

Taktika a technika

Každý hráč umí určitý rejstřík úderů. Ale neumí je stejně ve všech herních, ani psychicky náročných situacích. Každý míč získal úderem řadu vlastností - směr, výšku, délku, rychlost a rotaci. Navíc má hráč vůči míči různá postavení a hraje úder v různém momentě po odskoku (timing), v různé výšce a používá různá držení rakety. Fakticky se hráč učí zahrávat různé kombinace vlastností míče. Čím je hráč mladší, tím obvykle umí méně kombinací, někdy mu některé i chybí. Může to na něj vytvářet psychický tlak, protože hráč nemá možnost situaci optimálně řešit a realizovat své taktické záměry. Technické schopnosti jsou proto předpokladem pro naplňování taktické přípravy. Samotná technika ale zápasy nevyhrává. Je jenom jediná výjimka. Když je hráč schopen soupeře ničit kvalitním podáním.

Taktika a zóny

Hráč obvykle neumí hrát všechny typy úderů odkudkoli kamkoli. Na každé půlce dvorce je 8 taktických zón, odkud a kam hráči hrají, a ve kterých se jinak výkonnostně chovají. Celkem tedy existuje 512 zónových kombinací, které mohou nastávat a hráč by je měl řešit. Soupeř vytváří výchozí kombinace zón (odkud a kam hraje), hráč rozhoduje o umístění svého úderu.

V každé zóně má umět hráč hrát jakýkoli úder. Bez dopadu míče i s dopadem. Různé výšky, rotace, rychlosti i různý timing. Jenže zóny nejsou pouze technickou a taktickou záležitostí. Liší se i psychicky. Rozdíly jsou v očekávání, předvídání, subjektivním množství času na úder. U základní čáry hráč téměř vždy ví, že míč bude hrát po jeho dopadu. Má relativně dost času na přípravu, má možnost si i vybírat, jaký typ úderu zvolí a kam bude chtít míč hrát. Není tak většinou v časovém a prostorovém tlaku. Po nabíhaném úderu se hráč přesouvá k síti, kde ale neví, co přesně se tam bude dál odehrávat. Není to tedy záležitost jen čistě technická, ale i převážně časová a prostorová, otázka správného přemisťování a zvládání nezvyklostí situací. Kolem čáry pro podání se taktika hry mění.

Hráč ví, že soupeře musí dostat pod časový či prostorový tlak a svým úderem si připravit podmínky pro přechod k síti, protože návrat k základní čáře bývá většinou složitější. Má ale „jediný výstřel“. Aby ho mohl správně zrealizovat a být přitom málo čitelný, potřebuje mít v hlavě pouze dva nápady. Má objektivně málo času a volba nesmí být složitá. Obvykle k míči běží, dělá postupně více mentálních činností „naráz“, spojuje techniku, taktiku, kondici i psychiku v jeden celek. Hraje míče jak ze vzduchu či po dopadu. U sítě hráč řeší krytí své poloviny dvorce, snaží se získat poziční výhodu, znemožňovat soupeři jednoduché odehrání míče, ale neví, co se bude dít. Většinou zde hraje voleje, někdy smeče a výjimečně údery po dopadu míče. Ve srovnání s údery od základní čáry, hráč u sítě odehrává minimum úderů, na které nemá skoro žádný čas.

Je tedy zcela přirozené, že hráči se v některých zónových kombinacích cítí jistější a v jiných naopak nejistí. Z hlediska zónové taktiky jde tedy o to, aby hráč měl realistickou představu o svých schopnostech hraní v oněch 512 situacích a volil z nich ty, které zvládne a dostane při nich soupeře do situace, ve kterých se on bude cítit nejistě.

Co tedy tvoří herní taktiku?

Je to plán, který hráči říká, jak má přednostně jednat z hlediska využití dvorce (zónová taktika), co má dělat o přestávkách a čeho si má všímat na hře soupeře. Co má dělat před zápasem a po něm. Plán se staví na analýze silných i slabých stránek hráče a soupeře a znalosti zápasových podmínek. Analýza musí samozřejmě vycházet z objektivních dat. Sběr dat o sobě a soupeřích je proto nutnou součástí procesu komplexní přípravy hráče. Sestavit plán před klíčovým zápasem ale nestačí. Hráč se musí dlouhodobě připravovat na realizaci různých druhů plánů, aby skvělý plán nezůstal jenom na papíře. Potom má šanci soupeře přehrát. Ne silou a rychlostí, ne technikou, ale hrou. A tenis je především hra.